Pokud Vám obsah těchto stránek jakkoli pomůže lépe pochopit podstatu a účel hmoty (zde obecně člověk selháhá nejvíce),
smysl a potřebu mravnosti, pokud se rozpomenete, jak rozdmýchat jas SVĚTLA, v jehož "středu září" POZNÁNÍ,
pokud ve Vašem nitru zazní píseň Svobody a Bratrství, poděkujete spolu s námi všem velikánům, kteří nás svými skutky předešli,
čerpajíce v průběhu věků jeden od druhého ...

Kňaz Ján Maliarik - duchovní Učitel, mírotvorce, reformátor, teolog, filozof, orientalista, spisovatel, humanista, ...

poznal, že je jen jedna PRAVDA, k níž náboženství směřují, anebo se od ní odklánějí. Konfesionální příslušnost je nepodstatná, zcela zásadní je osobní rozvoj mravnosti a spirituání praxe.

To je krédo muže, který vytvořil ucelené Dílo psané vlastní rukou, aby ho nebylo možno měnit a překrucovat tak, jak se to stalo mnoha velikánům ducha.  Tento duchovní odkaz je adresován všem lidem na Zemi. Čítá na 50 spisů a množství dopisů závažného obsahu zvaného Epištoly, jež adresoval významným osobnostem své doby - prezidentu Masarykovi a jeho dceři Alici Masarykové, Mahatmu Gándímu, rakousko-uherskému Císaři, japonskému Císaři, Adolfu Hitlerovi, indickému králi v exilu Mahendru Pratapovi Rádžímu, osobnímu sekretáři Lva Nikolajeviče Tolstého Dušanu Makovickému, islandskému filozofovi Ingvaru Sigurdssonovi, filozofce Anně Pammrové, spisovatelce Pavle Moudré, Gisele Náchodské, a mnoha dalším.
     
Ján Maliarik se narodil 8.11.1869 v Myjavě v rodině, která zažila útisk pro otcovo vlastenecké smýšlení. Tato okolnost otevřela v chlapci vřelou lásku k národu. V mládí zakusil bídu a těžkou práci, hluboký pocit národní a sociální křivdy v něm zrodil odhodlání postavit se jakékoliv podobě nespravedlnosti. Tento zápas se stal jeho posláním, jemuž věnoval všechny síly do konce života.

Mladičký Ján toužil po vzdělání, a ač to bylo téměř nemožné, dostalo se mu velké pomoci. Od čtrnáctého roku mu bylo umožněno studovat na gymnáziu v Uherské Skalici. Po maturitě na maďarském evangelickém lyceu v Bratislavě vystudoval evangelickou teologickou akademii v Bratislavě a Prešově.

Jeho hlad po vědění však školy ani církev nenasytily. Pochopil, že teprve až dosáhne sám V-Ě-D-Ě-N-Í a P-O-Z-N-Á-N-Í, může být člověku skutečně prospěšný. Soukromě studoval západní filozofii, v níž však stejně jako v teologii uspokojivé poznání světa nenalezl stejně jako odpověď na otázku, jak člověku a světu pomoci. Touha po Světle Poznání ho vedla dál - začal studovat východní náboženství - brahmanismus-vedantismus a budhismus a aby tomu všemu dobře porozuměl, naučil se sanskrt. Niterné prožívání těchto nauk jej vedlo k praktickému přijetí vegetarismu a principu reinkarnace. V díle staroindického filozofa Šankary (788-820) nalezl první odpovědi. Pochopil vztah mezi časností a věčností a poznal sebe sama i Úkol, pro který se narodil.

Přesto se stal evangelickým farářem (působil nejprve v Nemcovciach a poté ve Veľkých Levároch), protože chtěl hovořit ke svému lidu. Jeho soukromý život byl vyplněn neúmorným a vyčerpávajícím studiem. Žil velmi skromně, kupoval knihy po bednách. Říkával: „Víra je začátek. Vědění je tisíckrát víc. Ale uskutečnění – realizace je milionkrát víc než pouhé vědění.“

Miloval a chránil veškerý život, sbíral a rozdával léčivé bylinky, pečlivě připravoval svá kázání, o nichž si lidé mezi sebou ještě dlouho rozmlouvali. V roce 1914 vypukla světová válka. Jeho bytostný soucit se všemi trpícími ho přivedl 16. února 1916 do Prahy na jeviště Národního divadla na premiéru Wagnerovy Valkýry. Vyčkal na přestávku, vystoupil na pódium a vyzval všechny válčící strany k bratrskému smíření. Ján Maliarik o tom napsal:

„Keď zúrenie vojny nechcelo a nechcelo prestat a keď som sa dozvedel o ukrutnostiach a zverstvách vo vojne páchaných a o hroznom utrpení vojakov a o mrzákoch a o pustošeniach a keď som vycítil, aký asi osud čaká slovanské národy, hlavne menšie, rozhodol som sa ešte raz, a to celkom verejne, vyhlásit Svätú Vôlu Božiu.“

Dobře věděl, že bude zatčen, ale nemohl jinak. Policie jej skutečně zadržela, byl obžalován z velezrady. Několik měsíců strávil ve vojenském vězení, odkud ho před tajným vojenským soudem zachránili přátelé. Na jejich popud ho úřady „uklidily“  do ústavu pro choromyslné v Praze-Kateřinkách. Ján Maliarik o tom později píše: „celkom ale boli to tie najhroznejšie dva roky v celom mojom živote. Tak ma z môjho bláznovstva liečili, že by som bol čo chvíľa skutočne zošialel.“

O tomto činu napsal básník Otokar Březina filozofce Anně Pammrové:

„Krásný byl Maliarik a při vší tragice svého osudu šťasten, že mu bylo ještě před smrtí dopřáno podat svědectví o pravdě.“